Jak to doma (ne)zvládáme
Obcházela jsem kamarádky, aby nám daly zpětnou vazbu na Malého Raráška. "Jak to zvládáte? A to jste celé vytvořili sami dva?" nevěřícně kroutily hlavou. Máme sice babičky, ale obě mladé, a tak chodí do práce. Proto mě kamarádky zasypaly různými dotazy k time managementu, což mě vedlo k tomuto přiznání.
Jsme úplně normální rodina, co žije v panelákovém bytě 2+kk. Když k nám vejdete, zakopnete o kočárek na chodbě a další pohybovadla pro starší dceru (její venkovní chůze je tak pomalá, že to jinak zatím nejde).
Žehlit jsem přestala, když se nejstarší dcera začala pohybovat. Nechci ji spálit. Manžel přestal nosit košile a zbytek žehlíme na sobě. A když v noci děti spí, tak jsou přednější věci než zmačkané prádlo. Upřímně, nejraději bych spala taky. Ale to bohužel moc nejde, protože se snažím dotáhnout i pár věcí, které jsem přes den nedodělala. Občas i věcí, které se netýkají dětí, abych se z té rodičovské nezbláznila. Ať už je to čtení knih, psaní článků, pohádek nebo sledování seriálu, který podle propočtů manžela a mojí šnečí rychlosti budu sledovat ještě pár let.
Rodinná komunikace je teď doslova spletitá jako pavučina opilého hmyzáka. Popisuji manželovi, jak by měl vypadat můj nový šicí stroj. "Tři slepičí, deset mravenčích a dva sloní, nenapadá tě ještě nějaké zvíře?" je jeho odpověď. A když je chvilka ticha, což bývá, jen když obě děti spí, tak rozebíráme, co je ještě potřeba dopsat a dotáhnout na naší hře...
S domácími pracemi a povinnostmi si to občas snažíme ulehčit. Alespoň jednou týdně si necháváme přivézt nákup, občas chodíme pro obědy do školní jídelny nebo do školky.
Nejsme tedy žádná nažehlená instáčová rodinka. Jsme úplně normální, jen teď žijeme tím dětským nadšením. Radostí z toho, že si můžeme hrát s našimi rarášky a udělat radost i někomu jinému.