Jak jsem se ocitla v roli dítěte.
"Mamííí, budeme pomáhat Bludičce?" ptá se dcera. "Proč ne. Můžeme si zahrát Malého Raráška," říkám překvapeně a odkládám kafe. Původně to totiž vypadalo, že si bude malovat sama, zatímco mladší syn spí. A já budu mít chvilku pro sebe...
Role se obrací. Dneska totiž netestuju já na dceři, ale ona na mně! Ráda vypráví pohádky, i když míchá různé příběhy. Říká o sobě, že umí už písma, myslí tím písmena. Reálně pozná hůlkové A, B a T. Ale to jí bohatě stačí. V ruce důležitě svírá moje poznámky ke hře Malého Raráška a vybízí mě: "Mami, ukaž si, který úkol budeme dělat, abys nezakopla jako zajíček!" Snažím se nesmát. "Mami, stoupni si na jednu nohu jako plameňák....tááák." Počítá mi: "Tři, dva, jedna. Dobrý! Pomohly jsme Bludičce." A povídá dál... "Potkali kolouška. Šli a šli. Maminko, chceš ještě pomáhat?" Šibalsky se usměje. A protože na tento úsměv nejde říct ne, tak jsem asi ještě třikrát postávala na jedné noze jako plameňák. Bylo jí totiž úplně jedno, že ukazuji pokaždé na jiný úkol. A třikrát mě nechala hledat nějaké hračky, které předtím schovala. Alespoň vím, které úkoly ji baví nejvíc.
Nečekala jsem, že se z toho stane její oblíbená hra. A že si budu moct vyzkoušet na vlastní kůži, jak se asi cítí, když s ní obden hrajeme Malého Raráška. Nakonec mi nevadilo, že neodpočívám. Hru jsme si užily, i když jsem tentokrát byla já v roli posluchače a malého raráška, který plní kouzelné úkoly.
Máma